Dabing nezačíná u mikrofonu. Lukáš Jindra otevírá svět hudební režie

• 

  Lukáš Jindra přebírá Cenu Františka Filipovského

• 

  Lukáš Jindra

• 

  Lukáš Jindra, Filip Vlastník

Český dabing je dlouhodobě považován za jeden z nejkvalitnějších na světě. Za výsledným dojmem však nestojí pouze herci před mikrofonem, ale také lidé, kteří celý proces řídí v zákulisí. Jednou z nejvýraznějších osobností této oblasti je hudební režisér, textař, zpěvák a pedagog Lukáš Jindra, který letos opět získal nominaci na prestižní Cenu Františka Filipovského za dabing. Tentokrát za hudební režii animovaného seriálu Archibaldovy velké plány, jehož českou verzi vyrobila Česká televize Navazuje tak na mimořádný úspěch z roku 2018, kdy se stal vůbec prvním a dodnes jediným hudebním režisérem v historii Cen Františka Filipovského, který toto ocenění získal přímo za hudební režii.

Nejlepší hudební dabing roku tehdy vznikl ve studiu Virtual při nové české verzi legendárního filmu Mary Poppins. Odborná porota ocenila mimořádné dabingové zpracování díla a cenu udělila právě za hudební režii, což je v historii Cen Františka Filipovského zcela výjimečný moment. Vedle Jindry byla ve stejné kategorii oceněna také režisérka a autorka dialogů Eva Spoustová. Právě skutečnost, že porota vyzdvihla hudební režii jako samostatný tvůrčí výkon, ukazuje, jak zásadní roli hraje hudební režisér v moderním dabingu.

Ve zpívaných filmech totiž nejde pouze o překlad textů nebo vedení zpěváků. Hudební režisér musí propojit význam původního díla, rytmus hudby, herecký projev i technické požadavky zahraničních studií do výsledku, který na diváka působí naprosto přirozeně.

„Hodně důležitá je režisérova příprava, aby přicházel do studia s jasnou představou, jak se budou písně realizovat. Takže pro hudebního režiséra to jsou zpočátku desítky hodin domácí přípravy,“ popisuje Lukáš Jindra proces, který běžný divák nikdy nevidí. A právě v tom spočívá jedna z nejméně viditelných, ale zároveň nejnáročnějších částí dabingové práce. Zatímco divák slyší výslednou píseň během několika minut, jejímu českému znění často předcházejí desítky hodin příprav. Hudební režisér musí analyzovat originální nahrávku, řešit překlad a otextování, vybírat vhodné interprety, připravovat hudební podklady, vést samotné natáčení a následně procházet náročným schvalovacím procesem zahraničních studií. U velkých filmových titulů přitom české verze často procházejí kontrolou evropských i amerických centrál.

Právě tato pečlivost a důraz na detail jsou důvodem, proč patří mezi nejrespektovanější osobnosti českého dabingu. Jako hudební režisér a textař se podílel na českých verzích desítek filmů a seriálů pro společnosti Disney, Netflix, HBO, Českou televizi, TV Nova či TV Prima. Jeho profesní záběr je přitom mnohem širší. Vedle režie působí také jako zpěvák, pedagog, hlasový poradce a textař, což mu umožňuje nahlížet na dabing z několika různých perspektiv současně.

Kolegové i interpreti oceňují zejména jeho důslednost. Při práci dbá na správnou výslovnost, hudební akcentaci, rytmus češtiny i významovou přesnost textů. Sám s úsměvem přiznává, že ve studiu bývá někdy velmi náročný, protože ví, že právě drobné detaily často rozhodují o tom, zda bude výsledný dabing působit přirozeně a přesvědčivě.

Letošní nominace tak není pouze oceněním jednoho projektu, ale potvrzením dlouhodobé práce člověka, který se významně podílí na tom, že český dabing si i v době streamovacích platforem a rostoucího vlivu umělé inteligence drží mimořádnou úroveň.

Přestože je dnes považován za jednu z respektovaných osobností českého dabingu, na své první vítězství vzpomíná s typickou skromností. „Moje žena mi říkala, ať si připravím děkovnou řeč. Já jí oponoval, že to je zbytečné, že tam jsou nominováni zkušení pardálové, co to dělají roky, že já nemám šanci, když jsem to tehdy dělal teprve rok. No a pak při vyhlašování vítěze najednou řekli moje jméno a já nevěděl, co mám dělat.“ Letos se mezi nominované vrací znovu, tentokrát už jako uznávaná osobnost oboru, jejíž práce pomohla definovat standard současného českého hudebního dabingu.

Dabing začíná dávno před prvním natáčecím dnem

Mnoho diváků si představuje dabing jako několik hodin strávených ve studiu. Ve skutečnosti jde o proces, který začíná dlouho předtím. Hudební režisér musí analyzovat originální verzi filmu, řešit překlady písní, rytmus, význam jednotlivých textů, casting zpěváků i následnou komunikaci se zahraničními zadavateli. Jak Lukáš Jindra vysvětluje, u velkých studiových produkcí mohou výsledné české verze procházet několika koly schvalování v Evropě i ve Spojených státech.

Do budoucnosti dabingu však vedle tradičních výzev vstupuje ještě jedno velké téma – umělá inteligence. Jindra se netají tím, že rychlý technologický vývoj sleduje s obavami. Přesto věří, že lidské emoce, kreativita a osobitý herecký projev zůstanou nenahraditelnou součástí kvalitního dabingu. Právě schopnost propojit hlas, hudbu, emoce a jazykový cit totiž podle něj dělá z dabingu skutečné umění, nikoliv pouze technický proces.

Jak vlastně vzniká česká verze filmového muzikálu? Jak složité je převést písňové texty do češtiny, aby zněly přirozeně a přitom respektovaly originál? A může umělá inteligence jednou zcela nahradit lidský hlas? O tom všem jsme si s Lukášem Jindrou povídali v následujícím rozhovoru.

Začněme tou nejzásadnější otázkou: Co dělá český dabing stále tak výjimečným?

Asi ti průkopníci, co nastavili svou důslednou poctivou prací tu laťku tak děsně vysoko. Sice zadavatelé mnohdy tlačí na cenu a to vede k rychlodabingu, který se té nastavené laťce vzdaluje, ale stále ještě existují studia, která na kvalitě trvají a projekty, kde se klade důraz na cenu na úkor kvality, neberou. Za ty jsem moc rád.

Jak vypadá první kontakt s novým filmem nebo seriálem?

Vše začíná telefonátem z produkce, jestli mám čas na další práci. Ať se děje, co se děje, ať té práce mám v dané době sebevíc, vždy odpovím, že ano, že si čas najdu. Pak mi pošlou materiály k nahlédnutí s dotazem, jestli to zvládnu. Na to odpovím ještě předtím, než se na to podívám, že to samozřejmě zvládnu. No a pak je mým úkolem se na to podívat, odhadnout, jak asi dlouho bude trvat natáčení, kolik času mi zabere otextovat všechny písničky, kolik lidí na to bude potřeba a pak hlavně, kdy na realizaci vůbec najdu čas...

Poznáte už při prvním poslechu originálu ideální hlas pro konkrétní roli?

Někdy okamžitě, někdy vůbec a někdy netuším ani po týdnu. Procházím seznamy zpěváků, které mám v telefonu nebo které jsou na webech muzikálových divadel, a tápu tak dlouho, dokud mě to netrkne. Nicméně velmi často tuto práci za mě udělá dialogový režisér, který mě už postaví před hotovou věc: budou to zpívat tihle dabéři a ty je ten zpěv pěkně nauč.

Co je při výběru dabéra nejdůležitější?

No, pro mě jako hudebního režiséra je nejdůležitější, aby dabér byl zároveň zpěvák, a pokud není, tak aby měl podobnou barvu hlasu jako nějaký dobrý zpěvák, který za něj písničky odzpívá.

Jak složitý je celý proces výroby dabingu od prvního poslechu až po finální verzi?

Záleží na tom, jak moc je náročný zadavatel, jak moc je náročné dabingové studio a jak moc je náročná sama hudba a celý projekt. Od toho se odvíjí náročnost obsazování postav, náročnost textování, náročnost režijní přípravy, náročnost natáčení i náročnost následné postprodukce. Nejdřív nastoupí textař. Pokud jde o animák, může textovat mnohem svobodněji. Samozřejmě musí dodržet původní myšlenku textu, dodržovat rytmus, respektovat češtinu z hlediska akcentů v jazyce a krátkých a dlouhých slabik, a pokud nemusí být text příliš popisný, obvykle se zadaří i nějaký ten pěkný rým nebo asonance. Ale pokud jde o hraný film s detailními záběry na ústa, je mnohdy třeba respektovat, jak má originální herec otevřenou pusu. Pokud ji má dokořán otevřenou na dlouhé „á“, nelze napsat do textu třeba „í“. Tím se práce textaře podstatně komplikuje. Textař pak mnohdy kvůli respektování vokálů v obraze musí volit méně poetické výrazy a obsahová stránka textu se zjednodušuje, což je mnohdy škoda, ale nedá se nic dělat. S tím tedy přímo souvisí, kolik času s tím textař stráví. Hodně důležitá je pak režisérova příprava, aby přicházel do studia s jasnou představou, jak se budou písně realizovat. Takže pro hudebního režiséra to jsou zpočátku desítky hodin domácí přípravy. Ale o to svižněji to pak jde ve studiu. Je také velký rozdíl, když režisér dostane od zadavatele k písním noty, anebo když žádné takové materiály nemá. Když jsou noty, sice textař nebo režisér stráví více času přepisováním not do češtiny, ale zase se ušetří režisérův čas i čas ve studiu díky větší jistotě v melodii. A pokud jsou v písni sbory, je režisér nucen doma trávit další hodiny odposloucháváním nahrávky, aby zjistil, jakou melodii tam který hlas ve sboru zpívá. A pokud to není zřetelné, stává se sám aranžérem sborových partů a tráví další čas vymýšlením těchto melodií. Ve studiu je rozdíl také v tom, zda práva a míra utajení projektu umožňují zpěvákům poslechnout si písničky před natáčením, anebo zda je přísnost utajení tak vysoká, že interpret slyší píseň poprvé až ve studiu. A je to opravdu obrovský rozdíl, pokud přijde do studia připravený zpěvák a vy jen řešíte detaily, anebo pokud ho písničku teprve ve studiu učíte. Pak může být rozdíl v délce natáčení jedné písně klidně i několik hodin. Další faktor je, jestli se v daném studiu zpěvy dolaďují. Dolaďování zpěvu je obrovský pomocník, zejména pokud natáčíte zpěv s dabérem, který není moc zvyklý zpívat. Dolaďování může natáčecí čas opět výrazně zkrátit. Pak ale samozřejmě musí zvukař s režisérem trávit hodiny po natáčení ve studiu se softwarovou ladičkou. No a když se vše dotočí, odešle se výsledná práce ke schvalování a pak se čeká, co všechno se zadavateli, který sídlí třeba v Americe, nebude líbit a bude se to muset předělat. Já si naštěstí dávám hodně záležet a někdy zpěváky ve studiu příšerně prudím, takže málokdy jsem nucen něco opravovat. A pokud ano, tak to bývají opravdu jen drobnosti, které většinou zvládneme upravit v počítači bez nutnosti zvát znovu zpěváky na opravu. Ale slyšel jsem už i o případu, kdy se kolegům stalo, že jim z Ameriky přišel příkaz celou roli přeobsadit, i když zpěváka sami schválili, a veškeré jeho party přetočit s jiným interpretem. I to se může stát. Natáčení se pak prodlužuje a produkce se prodražuje. Takže třeba jednu dětskou píseň pro streamovací službu zvládneme udělat občas dokonce jen za 20 minut. Oproti tomu složitá píseň muzikálového charakteru pro film do kina může ve výsledku schlamstnout klidně 15 natáčecích hodin. Tedy práce je to někdy náročná, ale i tak je moc zábavná a krásná.

Bývá tedy obecně schvalování dabingu u velkých filmových studií tak důsledné?

Rozhodně. Důležité filmy procházejí dvojím schvalováním. Nejdřív se film odešle do evropské centrály, která dá připomínky a případně zadá, co je třeba opravit. A pak následně film putuje do Ameriky ke druhému schvalování a tam se může dít totéž. Ale pokud člověk vyvine maximum snahy při výrobě dabingu, nemusí mít ze schvalování příliš velké obavy. Jistí si ale nikdy nemůžete být ničím.

Je těžší obsadit zpěváka než dabéra?

Já myslím, že určitě. Jednak je dabérů víc a stačí jim jen hlasová podobnost a věk. U zpěvu se k těmto parametrům přidává ještě hlasový rozsah, cit pro konkrétní hudební žánr, případně určité dovednosti, jako je třeba to, zda dotyčný zpěvák umí chraplák nebo jestli třeba dokáže jódlovat.

Je tedy důležité, aby měl zpěvák podobnou barvu hlasu jako herec, který mluví dialogy?

Ano, velmi. U filmu do kina je to totální nezbytnost. U animáku pro televizi už se to třeba neřeší tolik, ale je to vždycky lepší, když je ta podobnost co nejpřesnější.

Opravdu rozhodují i detaily jako sykavky nebo způsob frázování?

Sykavky asi úplně ne. To se koneckonců dá řešit v postprodukci. Teda samozřejmě pokud není záměrem, aby měla postava nějakou jazykovou vadu. Pak samozřejmě ano. Co se frázování týče, snažím se zamýšlet i nad tím, jaké zkušenosti s daným žánrem hledaný interpret má. Kupříkladu ne každý zpěvák umí rapovat nebo swingovat.

Věnujete se i tvorbě textů. Pracuje se vám lépe s textem, který si sám napíšete, nebo s již hotovým textem?

Samozřejmě s mým textem. Když ho píšu, vím, jaký tam mám záměr. U cizích textů se pak občas musím textaře doptávat, jak to myslel. Občas totiž chtě nechtě musíte přidat či ubrat nějakou tu slabiku a pak je třeba vědět, kde to textař zamýšlel, aby to režisér neprovedl na nějakém méně vhodném místě. Stejně tak je občas nutno změnit frázování a to je velká výhoda, když si text píšete sám, protože jasně víte, jaký s případnou změnou máte záměr.

Často pracujete na filmech pro děti. V čem je dětský dabing specifický?

No, děti nemají tolik zkušeností a rychleji ztrácejí pozornost. Tak je třeba s tím počítat a neplánovat jim natáčení na příliš mnoho hodin v kuse. Efektivnější je rozdělit jim natáčení do více dní.

Za film Mary Poppins jste získal Cenu Františka Filipovského. Co pro vás ocenění znamená?

Já jsem nikdy nebyl soutěživý typ. Když mě pozvali na předávání, myslel jsem si, že to je snad nějaký omyl, že asi potřebovali finální trojku doplnit do počtu a ke dvěma borcům ještě přidat nějakého dalšího člověka. A tak jsem tam jel pouze za zážitkem, užít si atmosféru předávání těch cen, které znám z televize, naživo. Moje žena mi říkala, ať si připravím děkovnou řeč. Já jí oponoval, že to je zbytečné, že tam jsou nominováni zkušení pardálové, co to dělají roky, že já nemám šanci, když jsem to tehdy dělal teprve rok. No a pak při vyhlašování vítěze najednou řekli moje jméno a já nevěděl, co mám dělat. V první chvíli jsem se jako nováček před těmi zkušenými matadory cítil trapně, ale pak jsem si to už užíval. Zajímavý zážitek. Letos mě pozvali znovu, ale řeč si chystat zase nebudu. V nominaci jsou dva ultrazkušení borci s mnoha cenami, takže jsem v klidu, že bych se zase musel zvedat a jít se ukazovat před kamery.

Vnímáte v dabingu tlak nových technologií a umělé inteligence?

No, trošku se bojím, že nás časem AI vytlačí. Vždyť už dnes zadavatelé, kteří chtějí ušetřit, nechávají „uměláka“ namlouvat voiceovery nebo zprávy. Mě ale ty bezemoční nelidské hlasy nebaví. Jsem z umělé inteligence trošku nešťastný. Kreativní činnost by člověku brát neměla. Tím se lišíme od zvířátek. Ať nám pomáhá třeba v medicíně, ale ať za nás nevytváří umění. AI mi už tak částečně znechutila novou hudební tvorbu, protože si už nejsem jistý, kdo tvoří poctivě a kdo za sebe nechává pracovat počítač. A mně jako člověku, který hudbu vystudoval a celou kariéru se snaží udržovat si určitou hudební čest, přijde nemyslitelná představa, že bych poslouchal něco, co vytvořil nějaký počítačový program. Je to vlastně trošku smutné, ale jelikož v minulém století vzniklo strašně moc kvalitní hudby, pořád mám naštěstí co si pustit, když dostanu chuť na poslech poctivé hudby.

Může podle vás AI nahradit lidské emoce a herecký projev?

Já se bojím, že ten vývoj je tak rychlý a pro nás nepředstavitelný, že nás opravdu můžou jednou nahradit. Ale pořád tajně doufám, že nejsem jediný, komu je odporná představa, že by poslouchal uměle vytvořený hlas, a že pořád bude většina lidí požadovat živé umělce. No, nechme se překvapit. Snad se nedožiju té smutné doby, kdy hudbu bude vytvářet a zpívat převážně počítač.

Dabing je stále velmi atraktivní „disciplína“ i pro mladé herce a zpěváky. Co byste poradil těm, kteří by se chtěli dabingu profesionálně věnovat?

Hrajte si s hlasem. Učte se, jak měnit barvy. Zkoušejte si různé charaktery. Zpěvákům toužícím po dabingu bych doporučoval navštěvovat dabingové kurzy. Dabující zpěváci jsou hodně žádaní, protože se nemusí složitě párovat s dabéry. Doufejme, že stále má smysl bavit se o tom, aby někdo tento obor studoval, že si třeba neřekneme za tři roky, že to byly zbytečně vyhozené peníze za kurzy, protože už dabing kvůli AI končí. Ale skončeme pozitivně: je to moc moc zábavná a krásná práce a všem, kteří po tom touží, bych přál, aby si ji vyzkoušeli. Snad nás, kteří preferujeme živé umělce, bude stále většina a i za deset let budou vznikat dabingy namluvené živými lidmi.