UNIKÁT: Vladimír Polívka balancuje mezi fikcí a osobní pravdou

V komorním prostoru pražského Divadla Metro vznikla inscenace, která se nesnaží ohromit scénografií ani efekty. Tragikomedie UNIKÁT stojí téměř výhradně na jednom člověku – a právě v tom tkví její síla i riziko. Vladimír Polívka v ní není jen hlavním protagonistou, ale také autorem textu, který se pohybuje na hraně fikce a bolestně osobní zpovědi. Výsledkem je inscenace, která umí rozesmát publikum, aby na ně vzápětí nechala dolehnout tíživé ticho.

Příběh herce Clauda, jenž celý život bravurně ztvárňoval cizí identity, ale nedokázal obstát ve vlastní, by mohl snadno sklouznout k banální psychologické exhibici. Jenže UNIKÁT překvapuje tím, jak citlivě pracuje s motivem rozpadání osobnosti. Claude sedí ve své šatně, obklopen slávou, rekvizitami a alkoholem, a zoufale se snaží udržet kontrolu nad večerem, který se mu rozpadá pod rukama. Vtipné dialogy a ironické glosy přicházejí v přesném rytmu, ale pod nimi neustále pulzuje cosi mnohem temnějšího – strach z prázdnoty, z neúspěchu, z nenaplněného vztahu k sobě samému.

Největší devizou inscenace je však bezesporu Polívkovo herectví. V sólové roli nese celé představení s mimořádnou energií a soustředěností. Nepůsobí jako herec, který chce za každou cenu předvést svůj rozsah; naopak. Jeho výkon je civilní a přesný. Nesklouzává k narcistnímu sebeobdivu ani k teatrálnímu přehrávání, které by podobně introspektivní látku mohlo snadno pohltit. Každé gesto, každé zaváhání, i ticho, mají význam.

Právě v tichých momentech je Polívka nejsilnější. Ve chvílích, kdy humor náhle umlkne a Claude zůstane sám se sebou, se před divákem začne otevírat cosi niterného a znepokojivě autentického. Mezi řádky je možné číst nevyřčené křivdy, stopy osamění i bolest dospívání pod tlakem očekávání. Ačkoliv text nikdy explicitně nesklouzává k autobiografii, nelze se ubránit dojmu, že Polívka do role vložil vlastní zkušenost člověka vyrůstajícího ve stínu slavného jména. Nejde však o laciné odhalování soukromí. Spíše o jemně dávkovanou emocionální pravdu.

Polívka zároveň výborně pracuje s proměnami Claudeových vnitřních pochodů. Zpočátku působí sebejistě, cynicky a kontrolovaně, ale postupně se jeho maska začne drolit. V očích se objevuje únava, v pohybech nervozita, v hlasu praskliny. Divák sleduje člověka, který celý život stavěl svou identitu na obdivu publika, a nyní zjišťuje, že bez rolí možná neví, kým vlastně je. Tento rozklad Polívka nehraje okázale; nechává ho probublávat pod povrchem. O to silněji působí.

Režie Hynka Čermáka drží inscenaci v pevném rytmu a nedovolí, aby sklouzla k monotónnosti typické pro monodrama. Humor a tíseň se střídají v přesně odměřených dávkách. Publikum se směje, ale často s pocitem, že ten smích míří až nepříjemně blízko k vlastní zkušenosti.

UNIKÁT není bezchybný. Některé metafory jsou příliš doslovné a několik emocionálních vrcholů by si zasloužilo větší zdrženlivost. Přesto jde o mimořádně poctivou a herecky suverénní inscenaci, která stojí především na odvaze být zranitelný. A právě v tom je její největší síla: v okamžiku, kdy se herec přestane schovávat za roli – a dovolí divákům zahlédnout člověka pod její maskou.