V KARLÍNĚ UŽ OPĚT KVETOU RŮŽE

Brány hudebního divadla v Karlíně se divákovi po vynucené covidové pauze otevřely téměř přesně po roce. Poslední zářijový víkend Karlínští zahájili letošní sezónu hitmuzikálem Čas růží, který je protkaný písněmi Karla Gotta. Přestavení se konala v novém režimu kontrol bezinfekčnosti a je nutno zmínit, že bezpečnostní opatření v HDK berou opravdu vážně a diváci s tím nemají sebemenší problémy.

Stejně jako diváci, bylo patrné, že se na divadelní prkna těší i herci i tanečníci Karlínského divadla a naskočili do nové sezóny ve skvělé formě. Zejména taneční company, jako vždy precizně připravená choreografkou Petrou Parvoničovou, předváděla taneční čísla nabitá energií, kterou jsme neviděli ani při premiéře. Tanečníci si tentokrát tak trochu „sebrali“ představení pro sebe. Stejně tak „šlapal“ orchestr a výborná offstage, všichni vedeni dirigentem Milošem Krejčím. Velmi dobrá byla i herecká company v epizodních rolích v úvodní části muzikálu.

Ostatně hlavní představitelé se k nějakému většímu hraní dostávají až půl hodiny po začátku představení a úvod patří právě herecké company  a především dětem, kde se v několika vzpomínkových obrazech setkává hlavní trojice představitelů ve věku školáků. Děti na jevišti dostaly nevídaný prostor. Dětství Honzy, Bohouše a Anety je věnována čtvrtina představení a zejména písňové části nejsou pro děti vůbec nic snadného. Zatímco představitelé hlavních dospělých rolí se nezměnili, během dlouhé covidové pauzy všichni původní představitelé rolí dětských odrostli.  Postavy malého Honzíka, Anetky a Bohouška proto musely být kompletně přeobsazeny dětmi z karlínské muzikálové školy.

Největším zážitkem pro nás byl představitel Bohouše  Ladislav Korbel, který na jevišti prostě baví a má příjemný herecký i pěvecký projev. Jakkoliv herci sklouzávají k místy až teatrálnímu projevu, Korbel je vždy naprosto přirozený.  Střihem v čase a příchodem Honzy a Bohouše na scénu v dospělém „vydání“ se představení konečně začalo hýbat a zazněly i první dobře zazpívané tóny Gottových písní. Roman Tomeš a Jan Kopečný jsou oba v roli hlavního hrdiny Honzy skvělí. O něco lépe na sebe fungují Korbel s Tomešem, Kopečný je spíše sólistou. Oba Honzové podávají opravdu bravurní pěvecké výkony a zejména dámská část publika si přijde na své, neboť oba mají nesporné charisma. Zatímco v příběhu Bohouš zůstává tak trochu na ocet, Honza se setkává po letech se svojí láskou z dětství Anetou. Obě představitelky, které jsme měli možnost vidět, ztvárňují Anetu na výbornou.  Zde se opět nedají nesrovnat dvojice. Nikoli však představitelek rolí Anety Evy Burešové a Markéty Procházkové, jako spíš dvojic mileneckých. Roman Tomeš a Eva Burešová působili roztomile nesměle, romanticky a něžně, Honza Kopečný a Markéta Procházková publikum spíše bavili. Zpěv všech čtyř byl vyloženým pohlazením a bylo znát, jak s velkou pokorou ke Gottovým písním všichni přistupují. Hlasy obou dvojic obsáhly karlínské jeviště naplno a fungovaly i s místy přezvučeným orchestrem. Se zvukem a s některými dynamicky nedisciplinovanými orchestrálními hráči ostatně bojoval mistr zvuku v průběhu prvního i druhého představení a vypomáhal hercům jak jen mohl. A zde velká poklona, vypomohl vždy velice pohotově.

Vděčná je i další dvojice představení. Principál pouti Barnabáš a jeho žena Hortenzie. V roli Barnabáše už dlouhý čas může divák vidět pouze Sagvana Tofiho. Ten je vděčným tématem hodnocení jak autorů recenzí, tak samotných diváků. O zpěvu se v jeho případně skutečně mluvit nedá téměř vůbec, ikdyž se Sagvan zjevně snaží. Jenže v této roli ani tak o zpěv nejde a postava Barnabáše naštěstí nemá nějaké výraznější pěvecké číslo. Sagvan se proto může vyřádit činoherně a to pokaždé dělá skutečně svědomitě. S Ivanou Jirešovou, představitelkou Hortenzie, zajišťují komičnost v jinak místy lehce ponurém díle. Jirešová má oproti svým muzikálovým kolegům navrch v činohře, se zpěvem je to už horší. K dokonalosti této dvojice by stačilo pomoci jejich zpěvu využitím sborů pod jevištěm a mohli by směle kralovat celému představení.

V roli starce, tedy Honzy na sklonku jeho života, jsme měli možnost vidět v září dvakrát Josefa Štágra a v říjnu potom Pepu Vojtka. Oba pánové pojímají postavu rozdílně, což je pro diváka, který se do divadla rád vrací, určitě velké plus. Štágr byl skvělý snad v každé roli, ve které jsme ho měli možnost vidět a v Čase růží tomu není jinak. Pepa Vojtek naopak neustále překvapuje. Herecky stařec sice obecně nemá moc co hrát, zato má hned několik velkých pěveckých čísel. Vojtek se s náročnými písněmi pokaždé vypořádá naprosto lehce a dokazuje, že opravdu zpívat umí. Oba pánové dobře ladí i s představitelkami Anety a stejně i v závěrečné  C´est la vie s Tomešem a Kopečným. Tentokrát nás však tento hudebně skvěle narežírovaný okamžik setkání tří generací tolik nezasáhl.

V dalších rolích se přestavili Peter Pecha a Ondřej Bábor jako Danny, Milan Malinovský a Josef Štágr v roli Honzova otce, Vlastinil Zavřel jako Wronsky, Míra Nosek, Petr Ryšavý a nově František Pytloun v roli Zrzka. Z herecké comapny výrazněji zaujali Jaroslav Parci nebo Vojta Vlasák.

Čas růží se konečně navrátil do Karlína a nezbývá než jen doufat, že se navrátil i čas, kdy diváci mohou navštěvovat plné divadelní sály. I přes mnohdy nepříjemná opatření, jako jsou kontroly nebo respirátory, které musí mít divák nasazený po celou dobu představení, stojí návštěva divadla za to.