Okno mé lásky: jukebox muzikál, který pobaví i dojme

Michaela Pecháčková, Petr Ryšavý, Bohouš Josef

Jukebox muzikály mají mezi českým publikem stálou oblibu, a není tedy divu, že v poslední době vznikají stále častěji a přinášejí písně známých českých interpretů. Muzikál Okno mé lásky, nabízí hity legendární skupiny Olympic. Tento projekt přichází v roce, kdy Petr Janda slaví osmdesátiny a jeho kapela Olympic se chystá oslavit šedesát let na scéně.

Scénář, který napsal režisér Radek Balaš, je jedním z těch lepších, které se na Broadwayi objeví. Příběh o mladém Davidovi, jenž hledá své místo na světě, je zajímavý a zábavný, ale občas působí poněkud těžkopádně, zejména v pasážích, kdy postavy přenášejí hlubší myšlenky do publika. Tyto momenty byly místy zbytečně dlouhé a scénář by opravdu potřeboval zkrácení. Přestože se Radek Balaš snažil udržet muzikál v tempu, což bylo velkým zlepšením oproti některým jiným produkcím, první část měla chvíle, kdy tempo klesalo a Balaš se snažil kompenzovat tyto slabší momenty laciným humorem. V druhé části se už příběh rozběhl rychleji a tempo se stabilizovalo. I když některé osudy postav zůstávají nedopovězené, to nijak neubírá na celkovém dojmu. Celkově příběh není vůbec špatný a dokáže diváka zaujmout.

Vojtěch Drahokoupil, Bohouš Josef

Skladby Olympicu jsou do scénáře zakomponovány vcelku přirozeně, což je v případě jukebox muzikálů často problém. U Okna mé lásky se však tvůrcům podařilo najít rovnováhu mezi příběhem a hudbou, i když byly chvíle, kdy mi přišlo, že některé písně, jako například Želva a Dynamit, byly násilně přišroubovány na děj. V Divadle Broadway se hraje většina nejslavnějších skladeb skupiny Olympic a přestože hudba pochází z nahrávky, ta je kvalitní a aranžmá, která k nim připravil Marcus Tran, jsou zajímavá a svěží. Z technického hlediska se muzikál zlepšil v nazvučení,

i když v minulosti zde byly časté problémy. Tentokrát bylo zvukové nastavení dostatečně vyvážené a herci byli dobře slyšet.

Problémem muzikálu je však výprava. Scénograf Šimon Caban zvolil minimalistický přístup s velkými obrazovkami, na které jsou promítány projekce Tomáše Gaislera. Tyto projekce měly spíše naznačovat prostředí než vytvářet realistické kulisy, ale výsledný dojem byl v některých momentech poněkud chudý. Choreografie (Anet Antošová) naopak dobře využívá prostor a taneční scény se povedly.

Peter Pecha a Natálie Grossová

Pěvecké výkony jsou spíše průměrné a opět se ukazuje, že režijně je dbáno více na činoherní nežli na pěveckou složku. Vyzdvihnout je však potřeba výkon Jana Toužimského, jehož píseň Slzy tvý mámy patří k nejsilnějším okamžikům večera. Velmi dobře se představila i muzikálová debutantka Sharlota, která skvěle ztvárnila roli extravagantní Denisy. Ve stejné roli jsme měli možnost vidět  Natálii Grossovou, která opět ukázala, že je aktuálně bezkonkurenčně nejlepší ženskou herečkou divadla Broadway. Natálie byla naprosto bezchybná. Pěvecky i tanečně jistá a velmi přesvědčivá po herecké stránce. Naopak velmi slabý výkon předvedly obě alternace hlavní ženské postavy Sofie. Michaela Pecháčková ani Nelly Řehořová nedokázaly písně Olympicu uzpívat. Petr Ryšavý v hlavní roli Davida vykazuje dostatek charizmatu, ikdyž až příliš četné filozofické monology v jeho podání nezněly příliš přesvědčivě. Daleko lépe se cítil, když mohl zpívat a také za své pěvecké výkony byl v průběhu večera několikrát odměněn bouřlivým potleskem. Vojtěch Drahokoupil i díky svému mladistvému vzhledu působí v roli Davida uvěřitelněji a po početním boji s intonací odvedl ve výsledku perfektní výkon.

Veronika Žilková, Michaela Pecháčková

U diváků se jako vděčná, ukázala komediální postava Rosomáka, kterou hraje Martin Schreiner,  ikdyž Martin sklouzl místy za pomyslnou hranici přehrávání, byl miláčkem publika. Perfektně má tuto roli zvládnutou Peter Pecha a jeho pojetí je méně „šaškující“ což je sympatické. Veronika Žilková v roli Sofiiny matky zvládla vytvořit postavu, která byla jak nesnesitelná, tak zároveň uvěřitelná. Ivana Jirešová jako Davidova matka působí výrazněji v pasážích, kdy hraje tvrdou „rockerku“, než roli ženy trpící psychickými problémy. A jak už v Broadwayi bývá zvykem, nejkvalitnější pěvecké výkony podávají povětšinou představitelé vedlejších, často opravdu malých rolí. V tomto případě je to postava Agáty, kterou podvakrát ztvárnila Pavlína Ďuriačová a naprosto přezpívala zbytek castu, její výkon byl srovnatelný pouze s Grossovou.

Po taneční stránce muzikál také není špatný, využívá plný prostor jeviště a choreografie Anety Antošové jsou dynamické a dobře promyšlené.

Pokud čekáte naprosto bezchybné provedení a nejste pravidelným návštěvníkem představení divadla Broadway, můžete být lehce rozčarováni. Pokud ovšem patříte mezi fanoušky Olympicu a chcete si užít příjemnou show, která vás pobaví a dojme, Okno mé lásky je rozhodně muzikálem, který nezklame. Je to kvalitní počin, který na repertoáru Divadla Broadway patří k těm lepším.

Foto zdroj: Divadlo Broadway