Bídníci po půl roce: Vojtko a Uličník táhnou, inscenace ožívá – navzdory scéně i company

Z Bídníků se stal výkladní projekt několika silných osobností. Kdo přijde kvůli Vojtkovi, Uličníkovi či Sommerové, bude nadšen. Kdo očekává komplexní divadelní zážitek, může odejít s rozpaky.

Půl roku po premiéře se pražské uvedení legendárního muzikálu Les Misérables v produkci Františka Janečka částečně přetavilo z technicky nejistého pokusu v solidní, leč stále nevyrovnanou inscenaci. V sále GoJa Music Hall, kde se jinak dlouhá léta točí úspěšné tituly jako Fantom opery nebo Kleopatra, se aktuální Bídníci prezentují jako produkce, která má hlas – ale nemá tělo.

To hlavní, co představení drží pohromadě, je silné obsazení hlavních rolí. Je to právě David Uličník a Marian Vojtko, kdo dnes dává Bídníkům potřebnou hloubku i lesk. Společně tvoří působivý protipól: soucitný a vnitřně rozpolcený Valjean (Uličník) a neústupný, fanatický Javert (Vojtko). Překvapivě to byl tentokrát Vojtko, kdo převážil po pěvecké stránce. Jeho výkon měl razanci i emocionální odstín, který v dřívějších letech ne vždy nabízel.

OPERNÍ TECHNIKA A DĚTSKÉ DOJETÍ

Velkým posunem prošla také postava Fantine, kterou ztvárňuje sopranistka Monika Sommerová. Její zpěv je technicky brilantní, ale co je cennější – Sommerová překvapila i herecky. Příběh ženy, kterou srazila na kolena krutost systému i lidí, díky ní získal konečně lidské rozměry. Nejpřesvědčivější výkon celého večera však možná nepřišel od hvězd, ale od dětské představitelky Cosette – Andrey Kohoutové. Její „Zámek v oblacích“ zazněl s takovou křehkostí a čistotou, že publikum na chvíli ztichlo jinak než obvykle – dojetím.

SÓLOVÁ JISTOTA VS. SBOROVÁ ROZKOLÍSANOST

Oproti únorové premiéře se zlepšila i sezpívanost jednotlivých postav. Felicita Prokešová jako Eponine disponuje sytým, krásně zabarveným hlasem a její „Samotářka“ zněla vysoce profesionálně. Přesto jí stále chybí niternost postavy – víc než nešťastnou lásku ztělesňuje žárlivou sokyni.

Lukáš Randák jako Marius ukázal své silné hlasové přednosti. Jeho jasný, tenorový projev dobře sedí k lyrické postavě. Pokud bychom ovšem hledali nějakou vnitřní proměnu postavy nebo větší dramatický oblouk, nenajdeme ho. Marius prostě zůstává krásný mladík, co zpívá o lásce – nic víc, nic míň. Podobně problematická zůstává postava Enjorlase, ikdyž Tomáš Vaněk odvedl poctivou práci. Problém je v tom, že režijní vedení tuto roli nechává ve stínu – a tak i vůdce barikády působí trochu jako školní mluvčí revoluce, ne jako skutečný ideový tahoun.

THÉNARDIEROVI: HUMOR KONEČNĚ DORAZIL

Na premiéře působily komické postavy Thénardierových jako bezradně toporné figurky. Půl roku poté je situace jiná. Monika Absolonová přinesla do role svou přirozenou nadsázku, jistotu i showmanství. Při „Hlavě mazané“ dokáže rozesmát publikum bez lacinosti. Jejímu partnerovi Broňovi Kotišovi pak nechybí groteskní mimika ani suverénní timing. Díky této dvojici opět, stejně jako na premiéře, scéna i diváci ožili. Škoda jen, že company stále nepůsobí jako kompaktní sbor – ženy se často snaží prosadit na úkor celku, sborové pasáže jsou intonačně i rytmicky nevyrovnané. Mužská část si vede o poznání lépe.

KDYŽ ORCHESTR ŠETŘÍ, MIZÍ GRANDEUR

Hudební složku nadále limituje redukovaný orchestr. Ani kvalitní hráči nedokážou vytvořit takovou zvukovou masu, jakou ikonický muzikál potřebuje. Výsledkem je tlumený, místy nevýrazný doprovod, který sice neruší, ale také neinspiruje. Nepřidává se k emocím na scéně – pouze je rámuje.

PROČ POŘÁD KULISY HRAJÍ PROTI HERCŮM?

Scénická stránka zůstává nejslabší částí celé produkce. Strohá, statická výprava Daniela Dvořáka nenabízí žádnou vizuální oporu pro příběh plný pohybu, chaosu a emocí. Když se barikáda kýve, most Javerta připomíná dětské pódium a scéna svatby vypadá jako z televizní pohádky z 90. let, zůstává otázkou, zda nejde o úmyslný minimalismus – nebo jen úsporné řešení. V GoJe se navíc herci stále potýkají s prostorem – pohybově působí mnohé výstupy neohrabaně, bez vedení a rytmu. Ač se herci snaží, fyzicky nedostávají „do těla“ to, co hudba a text chtějí vyjádřit.

BÍDNÍCI SE NADECHUJÍ, ALE SCÉNU JIM NĚKDO ZCENZUROVAL

Nové uvedení Les Misérables v GoJa Music Hall se postupně zlepšuje. Získalo hlas, ale stále hledá duši. Hlavní představitelé jsou výborní, někteří dokonce výjimeční. Ale dokud nebude inscenace stát na silnější režii, sboru a výpravě, nepřekročí vlastní stín. Zatím zůstává Bídníky v názvu, ne v duši.