Bídníci v GoJa Music Hall: Uličník září, ale inscenace tápe ve stínu vlastní minulosti

Premiérové uvedení slavného muzikálu Les Misérables v pražské GoJa Music Hall působí jako nedokončená skica někdejšího hitu. Chybí mu tah na branku, emoce i srozumitelná režijní koncepce. Výrazně jej drží nad vodou především výkon Davida Uličníka v roli Jeana Valjeana.

Autorský tým v čele s producentem Františkem Janečkem se rozhodl obnovit uvádění slavného muzikálu podle románu Victora Huga s premiérou 16. února 2024. Nová inscenace však zdaleka nenavazuje na sílu a úspěch předchozího uvedení z roku 2012.

Režisér Martin Novotný postavil scénu do popředí jeviště a nechal tak zcela vyznít její strohost. Místo atmosféry pařížských uliček a barikád se většina scén odehrává v plochém prostoru beze smyslu pro hloubku či vizuální dynamiku. Divák je tak ochuzen o klíčovou složku příběhu – živoucí prostředí, které v originální koncepci muzikálu vždy hrálo výraznou roli.

HVĚZDOU VEČERA JE DAVID ULIČNÍK

Největším kladem premiéry je bezesporu výkon Davida Uličníka v roli Valjeana. Zpěvák i herec zvládá roli s obdivuhodnou jistotou a emoční hloubkou. Jeho árie „Píseň na závěr dne“ (Who Am I?) či „Přijde čas“ (Bring Him Home) patřily k vrcholům večera a po zásluze sklidily nadšené ovace. Na úrovni s Uličníkem se drží také Josef Štágr jako policejní inspektor Javert. Jeho pevný hlas i herecký projev působí přesvědčivě a dobře doplňuje Uličníkův civilní a soucitný Valjean. Štágr se zvláště v závěru role dokázal ponořit do rozporuplného nitra postavy – přestože samotná scéna sebevraždy dopadla technicky nešťastně.

CHVÁLA JEN MÍSTY, SILNÉ MOMENTY MIZÍ V CELKU

Pozitivní zmínku si zaslouží i Natálie Grossová jako Cosette – technicky bezchybná, herecky uhlazená. Kateřina Brožová podala v úvodních scénách jako Fantine přesvědčivý výkon, ale zásadní momenty postavy, jako je scéna smrti, zůstaly bez hlubšího emočního dopadu.

Slabším článkem večera byl Marius Lukáše Randáka, který herecky i pěvecky působil nejistě a ploše. Totéž platí o Enjolrasovi (Ondřej Vaněk), jehož revoluční plamennost se na jevišti prakticky neprojevila – smrt této klíčové postavy působila až nechtěně komicky. Felicita Prokešová jako Eponine působila spíše přepjatě než zranitelně, což oslabilo emocionální

dopad jejího příběhu. Energicky silnější momenty přinesla snad pouze dvojice Thénardierových  (Renáta Podlipská, Bronislav Kotiš), kteří podali přesvědčivé výkony a poradili si výborně se zvukovými problémy, kdy bylo v jejich číslech problematické udržet tempo s místy na jevišti neslyšitelným orchestrem. Jedna z nejzdařilejších scén potom byla oblibená píseň Zámek v oblacích, kterou roztomile nesměle zazpívala představitelka malé Cosette Darja Kňavová. Nejslabším článkem večera ale překvapivě nebyli jednotliví sólisté, nýbrž celá company. Hromadné scény postrádaly souhru, rytmiku i energii. Výrazná rytmická nesouhra s orchestrem a technické chyby ve zvuku (neslyšitelné party, pozdní zapínání mikroportů) se vyskytovaly opakovaně.

SCÉNA BEZ NAPĚTÍ, REŽIE BEZ VÝKLADU

Slabinou nové inscenace je i samotná režijní koncepce. Scény ztrácejí dramatickou návaznost, motivace postav jsou často nejasné a děj se stává nesrozumitelným i pro ty, kteří slavný příběh dobře znají. Klíčové momenty – jako rozhodnutí Javerta propustit Valjeana, Fantinina smrt nebo finále s Mariem – postrádají jasné vztahové ukotvení a dopad. Daleko pečlivější vedení by si potom zasloužila scéna na barikádě, kdy umírá Gavroche (Tobiáš Skružný).

K tomu přispívá i nevýrazná scéna Daniela Dvořáka a výtvarná sterilita celého představení. Kulisy působí lacině a nezřídka rušivě – například stále přítomný zlatý portál nebo visící lustr z Fantoma opery v hledišti. Mnohé změny scény probíhají za plného osvětlení, což narušuje divadelní iluzi. Symbolicky nepovedený je i skok Javerta z mostu – odehrává se viditelně z vyvýšeného můstku za kulisou, bez dramatického efektu.

NOSTALGIE NESTAČÍ

Nové uvedení Bídníků v GoJa Music Hall nedokázalo navázat na předchozí úspěchy. Přestože jednotlivci (zejména Uličník) odvádějí výkony na vysoké úrovni, inscenace jako celek selhává v dramaturgii, režii i atmosféře. Chybí jí emoční hloubka, vizuální styl i jasný výklad příběhu. Na rozdíl od předchozích uvedení nebo zahraničních inscenací nepůsobí aktuální verze jako silné hudební drama, ale jako zbrklý návrat ke značce, který si zasloužil větší péči.

foto: GOJA Musica Hall